Die Resignation gegenüber dem Krieg in der Ukraine ignoriert nicht nur die anhaltenden Gräueltaten, sondern auch deren Auswirkungen auf die zugrunde liegenden europäischen Narrative. Jetzt ist der Moment gekommen, politische Orthodoxien zu überdenken. Teil der Reihe „Lektionen des Krieges: Die Wiedergeburt Europas revisited“.
Druhý mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury, který se konal v roce 1937 ve Valencii, hlavním městě Španělské republiky po Francově útoku na Madrid, známý jako velkolepý kulturní akt odporu proti fašismu. Kongresu se zúčastnilo více než sto spisovatelů z celého světa. Jejich oddanost tomu, co nazývali revolučním humanismem, bojem za lidskou důstojnost a svobodu národů, stojí za to si připomenout v historicky podobném okamžiku, v jakém se nacházíme dnes. Mohlo by nám to pomoci lépe pochopit mezinárodní potíže, které ruská fašistická invaze a neokoloniální vyhlazovací válka proti Ukrajině ve skutečnosti představuje.
Hlavním politickým problémem pro delegáty ve Valencii byla politika neintervence západních demokracií, kterou opakovaně důrazně odsuzovali. Naproti tomu dnešní kulturní a političtí pokrokáři se stáhli do svých věží ze slonoviny, kde hlásají neeskalaci a neintervenci, nebo žijí v poetickém snění o abstraktně představovaném pacifismu, což není nic jiného než eufemismus pro kapitulaci před fašismem.
Evropa se v současné době potýká s komplexní výzvou, která byla v posledním roce a půl realitou Ukrajiny: co dělat s pokračující devastací? Tato otázka je vskutku vícerozměrná – obsahuje existenciální, vojenskou, politickou, psychologickou, sociální, ekologickou, ekonomickou a celou řadu dalších rovin – a nedá se na ni odpovědět žádnou katarzí. Naopak, obsahuje pouze nekonečnou bolest, a to ve všech ohledech.
Nejlepším vyjádřením této přetrvávající výzvy by mohl být slavný obraz Edvarda Muncha Křik – právě v takovém okamžiku úzkosti, nejistoty a zkreslení se právě nacházíme. Dílo vzniklo v záchvatu paniky, který sám Munch utrpěl v roce 1892, a panika by vlastně byla adekvátní reakcí na válečné zločiny Ruska, namísto pseudoracionálních kalkulací, které vidíme dnes. Zdá se, že mezinárodní společenství postupně přijímá zvěrstva jako nevyhnutelná, což je reakce, která by dříve byla naprosto nemyslitelná. Panika by možná byla i účinnější politickou reakcí, která by mohla vyvolat tolik potřebnou mezinárodní akci.
Pokud jde o válku v Evropě, lze ve veřejném prostoru rozlišit dva diskurzivní a vizuální přístupy, které odrážejí převládající společensko-politické postoje k probíhajícím krutostem. Prvním je válečné porno, jakási romantizace ruin, která je jako každé porno obscénní. Trosky zde slouží pouze jako typická mediální kulisa, která udržuje ekonomiku pozornosti, zatímco tyto ruiny jsou doslova neustále produkovány probíhajícími válečnými operacemi. Druhým přístupem je politická fantazie poválečné rekonstrukce. Z psychologického hlediska je to velmi svůdná strategie, protože umožňuje vynechat drsnou realitu samotné války, právě proto, že je nesnesitelně drsná, a soustředit se místo toho na to, co může přijít po ní – to vše, zatímco válka zuří bez konce.
Evropa čelí krizi, jejíž výsledky budou určovat zbytek 21. století. Nyní je proto přesně ten správný čas, aby Evropa přehodnotila a revidovala svá vlastní základní vyprávění, příběhy, které si Evropané vyprávěli po desetiletí a klamali tím sebe i ostatní. Tento historický okamžik byl familiárně přezdíván jako Zeitenwende (epochální posun), ale přesnější termín, převzatý z kulturních dějin Evropy, by byl to, co Aristoteles nazval peripeteia, peripetie – dramatický zvrat okolností, drastická změna jednoho stavu věcí v jeho opak. Válka Ruska proti Ukrajině a Západu se skutečně vyznačuje oidipovskou logikou a úkolem Evropy v těchto mimořádných časech je především odnaučit se vidět, aby se naučila vidět – podrobit narativy, které jsou pro její dějiny klíčové, hluboké revizi a změně, neboť jsou pro budoucnost Evropy rozhodující.
Prvním je diskurz o genocidě. Tento základní princip postnacistické Evropy, jejíž politická integrace byla založena na myšlence společné odpovědnosti za holocaust, byl brutálně zpochybněn ruskou invazí na Ukrajinu v plném rozsahu. Kromě filtračních táborů, masových deportací, únosů a všudypřítomných mučíren bylo na Ukrajině od 24. února 2022 ruskou armádou poškozeno nebo zničeno přibližně 1600 kulturních památek. Rusko se v rámci útoků na civilní objekty záměrně zaměřuje na kulturní infrastrukturu země.
Podle Rafala Lemkina, autora pojmu „genocida“, je ničení kulturního dědictví metodou, jak genocidy dosáhnout. Pro něj se genocida v podstatě skládá z barbarství (útok na lidi) a vandalismu (útok na kulturu). Druhá složka však byla opomenuta v Úmluvě OSN o genocidě z roku 1948. Důvody byly jednoznačně koloniální – několik západních mocností se obávalo, že by jejich původní obyvatelé (a bývalí otroci) mohli zákon uplatnit proti nim. OSN místo toho přijala Haagskou úmluvu o ochraně kulturního dědictví v ozbrojených konfliktech z roku 1954, což byl kompromis, který posunul problém na zcela jinou oběžnou dráhu. Skutečnou otázkou není, jak chránit kulturu v době války (i když je to samozřejmě životně důležité), ale jak zastavit genocidu. Jakmile začne úmyslné ničení kultury ve velkém měřítku, měli bychom dojít k závěru, že máme co do činění s genocidou.
Evropa však stále raději hovoří o genocidě v termínech historické politiky, kultury paměti a „vyrovnávání se s minulostí“ a často se vyhýbá použití tohoto termínu v současnosti z obavy před jeho „relativizací“. To je typický příklad toho, čemu se v němčině říká Schuldabwehr, odklánění viny. Trauma a fetišizovaná vina za minulá zvěrstva se znovu objevily, když byla Evropa konfrontována s ruským barbarstvím na Ukrajině.
Problémem Evropy samozřejmě není „relativizace“ genocidy, ale její vlastní neochota uznat, že na Ukrajině probíhá genocida – právě proto, že genocida probíhá právě teď! Proto má Evropa tendenci tvrdit, že nejde o „čistou“ genocidu, že genocida se těžko dokazuje atd. – přestože genocidní cíle Ruska byly otevřeně deklarovány a veřejně vyloženy jeho státními médii a představiteli, včetně samotného kremelského vůdce. Pokud by totiž Evropa přijala předpoklad, že je ve skutečnosti dlouhodobě svědkem genocidy na Ukrajině, aniž by udělala vše možné i nemožné, aby ji zastavila, znamenalo by to, že vlastně umožnila, aby genocida probíhala a pokračovala. A to na stejném území jako předtím. Znovu opakuji.
Druhým evropským příběhem, který by měl být revidován, je příběh dekolonizace. Ta se stala dalším módním slovem v mezinárodní veřejné debatě, ale zásadním problémem je, že je vnímána a praktikována v apolitické, zkulturněné podobě. Dekolonizace je vnímána pouze jako prostředek reprezentace, zatímco každý správný antikolonialismus je především o službě spravedlnosti. Bez toho zůstává prázdnou a módní rétorikou. Ruský útok na Ukrajinu, který vychází z hluboce zakořeněného koloniálního myšlení, tuto záležitost jen činí naléhavější. Dekolonizace není jen o připomínání nebo představování různých domorodých komunitních zkušeností (jakkoli mohou být důležité), ale o tom, jak pohnat viníky k odpovědnosti za jejich koloniální zločiny.
Současná etnografie dekoloniálních otázek, která je běžná v mnoha kulturních projektech po celé Evropě, často obnovuje typické koloniální stereotypy a klišé, které pohodlně odpovídají neoimperiálním představám bývalých i současných koloniálních mocností a předstírají, že kolonialismus je již uzavřený případ a že nyní stačí „oslavovat rozmanitost“. Dekolonizace však není multikulti přehlídkou různých světových kuchyní. To by totiž byl nejhorší výsledek války pro ukrajinský i krymskotatarský národ – znamenalo by to, že spravedlivá věc kolonizovaných byla zcela ztracena.
V tomto kontextu je hlubokým zmatkem, že dekolonizaci pachatelé fakticky přenechali svým obětem: takzvanému globálnímu Jihu nebo evropskému postsovětskému Východu. Kdyby Západ či Rusové byli ponecháni sami sobě bez jakéhokoli tlaku z ostatních částí světa, dekolonizace by jim vůbec nevadila! To je hluboce zvrácený pohled, v němž se dekolonizace stává pro kolonizované jakousi terapií či psychologickým cvičením, redukovaným na osobní příběhy a rodinné kořeny, zatímco ve skutečnosti by měla být pravým opakem, totiž vysoce politizovaným a prvořadým tématem v agendách kolonizátorů.
Kolonialismus musí řešit především imperiální mocnosti v minulosti i současnosti, nikoliv kolonizovaní. Jedinou koloniální mocností, která byla kdy mezinárodně potrestána za svá zvěrstva, bylo nacistické Německo. Ale i tehdy se koloniální zločiny skrývaly za nesprávné označení Erinnerungskultur, jako by šlo skutečně jen o kulturu vzpomínání, a nikoli o otevřené rány, které dodnes určují politickou a válečnou realitu Evropy.
Třetím evropským základním narativem, který vyžaduje politické obnovení, je antifašismus. Antifašismus je pro moderní evropské a světové dějiny tak zásadní, že byl často přehlížen a proměňován v atribut určité politické skupiny, subkultury, která na 1. máje provádí své obvyklé rituály. Místo toho by se antifašismus měl považovat za základní kámen dnešní sjednocené Evropy a svobodného světa. Bez základů antinacismu by dnešní politické instituce a rámec nikdy nevznikly! Skutečná demokracie je možná pouze tehdy, když je ze své politické podstaty antifašistická, jinak tomu tak není.
Evropské společnosti si natolik zvykly na různé pravičáky, populisty, autokraty a autoritářství, že je ruský útok na Ukrajinu zaskočil. Najednou byly nuceny čelit zásadní otázce, která by měla být historicky rozpoznatelná: jak odstrašit a ukončit fašistický státní režim (tentokrát s jaderným potenciálem)? V poslední době probíhá vášnivá debata o tom, zda je správné definovat současný ruský režim jako fašistický. Paradoxně se ti, kteří to odmítají, schovávají za přehnanou historizaci tohoto jevu, a to nikoliv z nedostatku důvodů, ale proto, že jich je příliš mnoho.
Je skutečně zarážející, jak vědomě a otevřeně si ruské úřady a armáda hrají na nacisty ve válce proti Ukrajině. Propagují nacistické zdůvodnění o „neexistujících“ Ukrajincích jako záminku k masovému zabíjení, používají ošklivý „denacifikační“ diskurz, aby přetvořily historický případ a absurdně ospravedlnily vojenskou invazi, stylizace nevyprovokované války jako pokračování druhé světové války („můžeme to udělat znovu“) – všechny ruské revanšistické záměry byly ve skutečnosti zaměřeny na rozvrácení evropského institucionálního a právního řádu, založeného na výsledcích porážky nacismu, s cílem přimět EU a NATO k rozbití a opětovnému získání kontroly nad Evropou jejím rozdělením.
Válka Ruska proti Ukrajině vyvolala naléhavou potřebu politického protijedu: antifašismus musí být mezinárodně znovu zaveden jako základ pro státní politiku i pro tvorbu nevládních politik. Není to rys určité části politického spektra, ale představuje samotnou podmínku toho, aby politické spektrum vůbec mohlo existovat. Evropa zde nese zvláštní historickou a politickou odpovědnost a jejím prostřednictvím může dosáhnout toho, co Aristoteles označil anagnorisis – změny od nevědomosti k poznání, uznání nejen osoby, ale i toho, co tato osoba představuje.
Dnes lze jen opatrně doufat, že takové uznání Evropy a toho, co představuje, může otevřít cestu od současné válečné tragédie k celoevropské politické katarzi. Naděje je však to, co zůstalo na samém dně Pandořiny skříňky.
